Album Miloše Doda Doležala „VITACIT 1986 - 1991 Revisited Part 1.“ zasáhlo českou heavymetalovou scénu jako blesk z čistého nebe. Doslova. V jednu chvíli na ní všichni žijí v letité domněnce, že starým šlágrům VITACITu z před a těsně porevoluční doby prostě nebylo souzeno dožít se pořádné studiové formy, a v tu druhou už mohou rovnou držet v ruce hmotný hudební nosič coby první část přesně takového vysněného studiového záznamu. Co všechno za tím stálo a stojí může zodpovědět jen jedna jediná osoba, a sice samotná domácí metalová legenda, jež tomuto památnému činu vdechla život a coby ta nejpovolanější sudička také dohlédla na to, co mu bude vloženo do vínku. Slovo má samotný Miloš Dodo Doležal.

Jak se ti daří v těchto smutných pandemických dnech? Jak jsi prožíval ty nejtvrdší lockdowny a jak nahlížíš na současnou epidemiologickou situaci?

Myslím, že kdo chtěl, tak si mé názory na celou věc dohledal. Jsem na volné noze od roku 1988, čili jsem za ty roky nasbíral nějaké zkušenosti ohledně fungování a finanční gramotnosti, takže vše zvládáme. Jako rodina držíme pohromadě, jen tak něco nás nerozhodí.

Dovedl sis někdy dříve něco podobného představit?

Abych pravdu řekl, jsem rád za tu zkušenost. Najednou víš, kdo je kdo. Generace před námi procházely daleko tvrdšími věcmi a nenechaly se zlomit, takže nevidím důvod, proč by se to mělo stát nám. Každého volba, naučilo mě to, že charaktery se lámou v horších časech a nemá smysl hledat charakter tam, kde nikdy nebyl.

Ale přejděme k tomu hlavnímu. Hned na úvod musím poznamenat, že jsem se tak dlouho snažil k rozhovoru získat někoho ze současného VITACITu, až ses prvním, kdo mi přikývnul, stal ty… není to tak trochu alegorie vztahu vás všech k VITACITu a jeho dědictví – přece jen, nikdy nenahrané věci jsi dal nakonec dohromady jako první ty, zatímco aktivity kapely samotné v tomto směru jsem jaksi neregistroval…

Neřekl bych. Kluci měli nějaké koncertní aktivity dokonce s Láďou za mikrofonem, takže si myslím, že společný odkaz na scéně vnímají. Nahrávky jsem zpracoval, protože na to byl čas a mé výročí 35 let od prvního koncertu s VITACITem za ohlédnuté stojí. Ten první koncert jsem mimochodem odehrál v únoru 1986.

Přestože nejsi zakládajícím členem VITACITu a v současné době v něm nefunguješ, dá se říci, že můžeš být vnímán i jako jedna z jeho nejdůležitějších postav… připadáš si tak?

Je pravda, že sestava z roků 1987 až 1991 byla zřejmě nejsilnější v historii kapely. Měli jsme výsledky, které se nedají přehlédnout. Také jsme v té sestavě vydali první dlouhohrající desku, která je dnes kultem. Nechám vnímání těch věcí na ostatních, je to tak lepší.

Jak bys vlastně popsal svůj vztah k VITACITu?  

Byl to skvělej vstup na velkou scénu v devatenácti letech, k mému nástupu pomohla souhra náhod, stalo se něco, co jsem nečekal a neplánovat, ale někdy život plánuje za nás. Vzápětí jsem chtěl psát své věci, kluci měli většinu převzatých, rozjeli jsme se hned, a vše šlo nahoru. Poznal jsem spoustu lidí a zároveň hodně nepřátel, protože když jdeš do něčeho po hlavě, tak tě to nemine. Dobré věci tě inspirují a špatné formují. Dodnes se na to dívám jako na nejlepší zkušenost v tom věku a období, komunismus slábl, celé to směřovalo k té řízené změně, což dnes vím, a jsem za rok 1989 vděčný. Mohl jsem cestovat a poznat mnoho lidí po celém světě. Velmi dobrá hudební a mezilidská zkušenost.

Jak došlo k tvému nástupu do VITACITu? Co sis od něj v tom okamžiku sliboval? Měl jsi nějaké cíle, plány, touhy?

Naprostá náhoda, potkal jsem se s Luďkem Adámkem u jednoho kámoše v Praze a hrál jsem zrovna na kytaru. Tak to celé vzniklo. Přijel jsem se podívat na koncert a tam jsme si poprvé sedli a pokecali, to bylo v listopadu 1985. Všechny plány, které se mi honily hlavou, byly, že chci hrát hlavně dobrou hudbu a co nejlépe. Víc mne v té době nezajímalo, a když nad tím přemýšlím, tak mi to zůstalo dodnes.

Na co v souvislosti s VITACITem vzpomínáš nejraději? Je také něco, co bys nejraději vymazal z jeho historie, kdyby to šlo?

Ty časy, kdy jsme všichni spali po koncertech na zemi nebo na molitanech se zapomenout nedají. Spojovalo nás to, že jsme se chtěli z té země zvednout a něco dokázat. To má v tom věku asi každý. Paradoxně jsme v tom nejtěžším období spolu drželi nejvíce, během několika let jsme se vypracovali na velká pódia festivalů, spali v luxusních hotelech, a všechno to dobré se vytratilo. Už pak v závěru nešlo o hudbu. Už se řešily hovadiny. Ne vždy je úspěch motivací do dalších let, měly by se na to taky studovat pomalu školy.

Co chybělo, abyste se po revoluci prosadili a etablovali jako špičkové české metalové těleso, které by běžně nahrávalo alba, jezdilo turné a bylo by tak schopné přežít všechny výkyvy a vlny posluchačského zájmu až do dnešních dnů?

Ta revoluční změna byla změnou zásadní. Všichni se vrhli na cestování, podnikání, festy přestaly existovat, managementy a agentury přestaly existovat, vydavatelské firmy skoro přestaly existovat, pořadatelé akcí nevěděli, co bude dál. Lidi přestali chodit na akce, přestali chodit na fotbal, hokej, najednou nebylo skoro nic. Vše se začínalo budovat úplně znovu a od začátku.

Poslední rok nebyla ve VITACITu dobrá nálada, Luděk Adámek chtěl hrát jinou hudbu a chtěl kapelu vést, protože měl pocit, že na to má právo. „Kuře“ Hejč měl své mimokapelní aktivity, kdy zvučil nebo něco podnikal, a vždy tomu dal přednost. To se dělo vlastně pokaždé. Ivan Polák byl velmi muzikální a hodně jsme spolu skládali hudbu. Luděk a „Kuře“ nepřinesli do zkušebny ani jeden riff nebo melodii. Když jsme dodělávali finální vyznění skladeb, tak jsme se shodli třeba na tom, že tam někde má být stopka, nebo něco zopakovat, ale to bylo vše. Ale své šance se oba dočkali realizací alba „Máte se hnout“, to bylo přesně to, co chtěli dělat a kvůli čemu byly v kapele tlaky.

Představa, že bych jí po zbytek života budoval s lidmi, co budou nespokojení, nebudou chtít nic dělat a věci budou vetovat, byla pro mě neakceptovatelná. U natáčení „Vzhůru přes oceán“ vše vyvrcholilo. Chtěl jsem pryč, změnit věci kolem sebe. Ale na druhou stranu jsem se nikdy do aktivit kolem VITACITu bez mé účasti nemíchal, byla to jejich věc. Já jsem svůj kus cesty ušel a stačilo to.

Jak moc kapelu i tebe zasáhl odchod Ládi Křížka v roce 1987 do CITRONu? A jaký vztah s ním máš dnes?

Byla to rána, nikdo to nepředpokládal, ale Láďa se v CITRONu našel a byl jeho kvalitní součásti, podle ohlasu a nahrávek. My jsme museli začít opět znovu a asi nás to posílilo. Nevzdali jsme to, „Kuře“ odešel na vojnu a bubeník Venca Pokorný oznámil, že končí. Zůstali jsme s Luďkem sami dva a já jsem se rozhodl, že to povedu, seženu bubeníka a nakopneme to. To byl ten zlom, který Luďkovi nevyhovoval. Zavolal jsem Ivana, začali jsme budovat nový repertoár a pak se „Kuře“ vrátil z vojny a získali jsme profesionální papíry, protože jsem z hraní s VÝBĚRem měl hodně kontaktů, na zvukaře a agentury. Nakonec jsme jezdili s aparátem VÝBĚRu, byli pod Pražským kulturním střediskem, vše se zdálo být dobré, ale vevnitř nebylo. S Láďou náš vztah od jeho odchodu nebyl nikdy dobrý, ale to už se v takových případech stává.  

Zkoušeli jste na jeho místo tehdá nějakou známou zpěváckou tvář?

Nebylo z koho vybírat, zpěváci nebyli, pár jsme jich zkoušeli, ale Láďa lehce nahraditelný nebyl. Nakonec jsme vybrali tu variantu, že to zkusíme sami a to zafungovalo. Fanoušci nás podrželi a nakopli jsme se.

Jak vzpomínáš na vznik a natáčení filmu „Horká kaše“? Co rozhodlo, že si tvůrci vybrali vás a ne ARAKAIN? Lucie Bílá vám tím pádem byla „přidělena“, protože s vámi na rozdíl od ARAKAINu normálně nevystupovala? Nebylo by bývalo vhodné váš doprovodný studiově natočený materiál tehdy vydat i jako regulérní desku?

Asi proto, že naše songy byly melodičtější. Lucie Bílá chtěla v tom filmu být, tak se tam objevila a zpívala s námi. Nikdo tehdy neuvažoval, že by se z filmu udělala deska. Co jsem tak při té výrobě filmu chápal mezi řádky, tak ten úspěch toho filmu nikdo neočekával, spíš se mluvilo o propadáku, teprve až fanoušci z toho udělali kult, ke kterému mají i po létech vztah. Pamatuji si, že i moje babička šla skoro v 80 letech do kina a sedla si mezi mladé, aby to viděla. Ten film přitáhl pozornost všech generací, ale bylo to nečekané.

Čtěte také: VITACIT - Nasypat to tam a zalít ocelí (1/2)

Když se řekne logo VITACITu, co si pod tím představíš? Jak jsi vnímal celý jeho vývoj, kdo byl autorem jeho variant a proč se na debutu objevila jeho odlišná varianta od té stávající? A proč se od něj na „Navostro“ a „Zaživa mrtví“ ustoupilo?

Logo vytvořil fanoušek, se kterým jsem dodnes v kontaktu přes FB. Chtěl jsem tvrdší logo, než jsme měli, považoval jsem to staré logo za symbol minulosti VITACITu. Nové logo jsme použili na „Vzhůru přes oceán“, Luděk s „Kuřetem“ se pak ze své logické nostalgie vrátili k tomu starému. Já jsem naši silnou sestavu ctil, proto jsem to logo v devadesátých letech nepoužíval. Teď je ale na „Revisited“ na obalu, protože tam patří. Jinak velkou roli ve všem sehrál silný fanklub, kde se o to starali fajn lidi.

Jak vnímáš současné působení VITACITu jako kapely v sestavě s Danem Horynou a Fany Stehlíkem za mikrofonem?

Je to jejich osobní věc a od začátku jsem řekl, že se do ničeho motat nebudu.

Diskutoval jsi s nimi (nebo někým z nich) či jinak řešil vznik a nahrávání „Miloš Dodo Doležal & VITACIT - 1986-1991 Revisited: Part 1.“? Byla ve hře možnost, že by všechno vzniklo ještě nějak jinak, např. pod hlavičkou VITACITu s tvým hostováním?

Žádné takové diskuze neproběhly, protože nebyly nutné. Na této nahrávce připomínám výročí 35 let svého nástupu do kapely. Nic víc.

Jak jsi vlastně k myšlence na podobnou studiovou kompletaci raritního materiálu VITACITu přišel? Přišlo mi, jak už jsem vlastně naznačoval výše, že visela ve vzduchu už hodně, hodně dlouho (podobně jako třeba nějaké reprezentativní „Best Of VITACIT“), ale nikdo se k ní – a především tedy sama kapela – moc neměl.

Ta myšlenka byla hodně stará a fanoušci té sestavy mi ji pořád připomínali. Tak teď prostě jen uzrál čas, kdy se to dalo zrealizovat bez nějakých problémů a tahanic. S Warnery to bylo v plánu už pár let. Teď to klaplo.

A jak daleko bylo od myšlenky k realizaci? Jak a kdy probíhalo nahrávání a kdy došlo k oznámení veřejnosti? Přišlo mi, že jsem se o nahrávce dozvěděl skutečně za pět minut dvanáct před jejím vydáním…

Od začátku jsem nahrávku dělal pro Warner Music, takže strategie propagace je na nich. Navíc ty části budou dvě, takže se určitě fans o všem včas dozví. Já osobně preferuji nejdřív kvalitu a pak cirkus okolo. Někdo to má rád naopak. Velkej cirkus u vydání a pak zklamání. Mám rád rčení, že dobré věcí se propagují svou kvalitou samy.

Koho všechno jsi tedy oslovil k nahrávání a v jaké sestavě nahrávka vznikala? Přemýšlel jsi i o hostování Ládi Křížka – přece jen k nahrávaným skladbám měl vztah a některé z nich (třeba „Snad odpustíš“ na albu „Klíč k mé duši“) už také studiově nahrál?

Co dělá Láďa, je jeho věc a má na to právo, stejně jako já mám právo po těch letech dělat s těmi songy, co se mi zrovna chce. Jak jsem už zmínil, připomněl jsem 35 let svého nástupu do kapely. Pozval jsem do studia lidi, o kterých jsem věděl, že to perfektně zahrají a nebudou nic komplikovat. Všichni jsou vypsáni na obalu. V ZEMĚTŘESENÍ 1. měli někteří členové neustálé duševní krámy, blokovali podpisy smluv a všechno komplikovali. To byla velmi cenná zkušenost, kterou jsem využil u tohoto natáčení. Chtěl jsem totální klid a pohodu. Je to pak na nahrávce poznat.

Jak pro tebe bylo složité si ten celý nahrávaný materiál oprášit a po létech znovu zahrát? Přinášelo to hodně nostalgie, případně oživení vzpomínek, na které jsi už dávno zapomněl? A jak se to má s autorskými právy?

Tím, že jsou nahrávky znovu natočené, všechna práva jsou vyřešena. Nebylo to až tak složité se do toho znovu ponořit, mám kytary a zesilovač z té doby, paměť zatím slouží perfektně, a byla to zábava se tím znovu probrat.

Na co všechno se posluchač může těšit na druhé části „Miloš Dodo Doležal & VITACIT - 1986-1991 Revisited“ a kdy by tak mohla vyjít? Uvažoval jsi třeba i o dvou svého času velmi populárních coververzích amerických Y&T „Jsou rána“ a „Jen její láska tu zůstala“?

Coververze tam nebudou, ani jsem nad tím neuvažoval. Tam by mohl vzniknout problém s právy. Tomu se chci vyhnout, navíc zpracovávám věci, které jsem dělal hlavně jako hlavní autor nápadu.

Zůstanou pak ještě nějaké skladby VITACITu z období, kdy jsi byl jeho součástí, které nebudou studiově zaznamenány na nějaké oficiální nahrávce?

Pokud budeme počítat jen ty věci, které jsem i skládal, tak už nic nezbude. Pokud chceš vědět, jestli tam budou věci, které měli kluci hotové, než jsem přišel, tak odpověď zní ne.

A co nějaké doprovodné koncerty nebo možná i menší turné, jsou v plánu? Současný stav pandemie už by to snad umožňoval a já nepochybuji o tom, že zájem mezi fanoušky by určitě byl…

Pokud bude zájem, zařadím do svého programu se svými současnými spoluhráči některé songy. Chtěl jsem jet na podzim 2020 už zařízené samostatné turné po větších klubech, vše bylo domluvené, ale víme všichni, co přišlo. Teď budeme čekat, jak se to celé vyvine ohledně hraní ve vnitřních prostorách.

A jak vypadají tvoje výhledy do budoucna – na jaké věci a projekty z tvé dílny se můžeme dále těšit?

Warner Music mi před časem nabídli vydání nové autorské desky. Prý si můžu natočit, co chci. Takovou nabídku jsem od firmy nikdy nedostal. A protože pořád skládám a točím, mám už materiál na tři desky. Takže nové hudby je dost, bez obav. Někdy se to stane.